Program:
Antonín Dvořák
Serenáda pro smyčce op. 22
Moderato
Tempo di Valse
Wolfgang Amadeus Mozart
Koncert pro housle G dur (KV 216)
Ann-Sophie Schöggl – housle
Bohuslav Martinů
Koncert pro hoboj a malý orchestr
Magdalena Furtmüller – hoboj
Wolfgang Amadeus Mozart
Koncert pro flétnu a harfu C dur (KV 299)
Allegro
Andantino
Rondeau –Allegro
Catrin Stepanek – flétna
Julia Kräuter – harfa
Johann Strauss
Kaiserwalzer / Císařský valčík op. 437
Serenádu E dur pro smyčcový orchestr vytvořil Antonín Dvořák (1841–1904) na jaře roku 1875, v období, kdy se začaly dostavovat jeho první kompoziční úspěchy. Původně byly serenády hudební zastaveníčka, jaká provozovali zamilovaní kavalíři pod okny svých vyvolených. Instrumentální podoba serenád vytvořila cyklickou formu, jež takové podvečerní vystoupení imituje. Pět vět je půvabným příkladem skladatelovy nevyčerpatelné invence, dílo je přístupné, radostné, v oblibě soutěží se skladatelovou Serenádou d moll pro dechové nástroje op. 44, která je o tři roky mladší. Premiéra Serenády E dur se uskutečnila 10. prosince 1876 v Praze na Žofíně za řízení Adolfa Čecha v provedení spojeného orchestru českého Prozatímního a německého Stavovského divadla, který vystupoval pod názvem Filharmonie, v dubnu následujícího roku se Leoš Janáček zasloužil o její uvedení v Brně. V sezoně 1979/80 bylo ohlášeno provedení Serenády Vídeňskými filharmoniky, avšak nedošlo k němu a ve Vídni zazněla poprvé až po tamní premiéře Dvořákova Houslového koncertu, a sice 9. prosince 1883 v cyklu, pořádaném violoncellistou orchestru Dvorní opery, rodákem z Vinoře u Prahy Theobaldem Kretschmannem.
Koncert pro hoboj a malý orchestr vytvořil Bohuslav Martinů (1890–1959) roku 1955 za pobytu v jihofrancouzské Nizze na objednávku hobojisty Jiřího Tancibudka (1921–2004). Tancibudek začínal jako hobojista operních orchestrů v Brně a Praze, poté byl sólohobojistou České filharmonie, ale roku 1950 z politických důvodů Československo opustil a na doporučení Sira Johna Barbirolliho byl povolán do australského Sydney, aby vybudoval hobojovou třídu na tamní konzervatoři. V letech 1953–1964 byl sólohobojistou Melbourne Symphony Orchestra. Martinů měl svým dílem pomoci krajanovi k nástupu nové sólové kariéry a vytvořil dílo, v němž mohl sólista své umění plně prezentovat. Premiéra se uskutečnila v Sydney 8. srpna 1956, doprovodným tělesem byl Sydney Symphony Orchestra, dirigentem Hans Schmidt-Isserstedt. Koncert má obvyklý třívětý rozvrh. První věta působí jako volná fantazie, nálada druhé věty s řadou epizod je vážná, třetí věta vyústí z tanečně laděného začátku v dramatický závěr. Koncert pro hoboj Bohuslava Martinů byl letošního roku skladbou určenou pro finále v oboru hoboj v soutěži Mezinárodního festivalu Pražské jaro.
Během poslední čtvrtiny roku 1775 vytvořil devatenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) v Salcburku tři houslové koncerty ze svých pěti spolehlivě doložených (u pozdějších dvou není autorství jisté). Mozart sám hru na housle ovládal a struktura formy, která upoutá volností, a výrazová hloubka trojice koncertů dokládají, že nástroji a jeho možnostem velmi dobře rozuměl. Roku 1769 se stal koncertním mistrem salcburské dvorní kapely (nejprve neplaceným) a jako sólista vystupoval i mimo své rodné město, měl také možnost slyšet hru italských virtuozů. V hudebním životě v Salcburku byly v době vzniku těchto děl smyčcové nástroje ve velké oblibě, kromě četných koncertů pro housle se v tvorbě místních skladatelů také objevovaly sólistické úseky v různých divertimentech a serenádách. Předpokládá se, že Mozartovy koncerty hráli houslisté Antonio Brunetti původem z Neapole, či salcburský Johann Anton Kolb. Brunettiho hru Mozart oceňoval, a pokud houslové party ve svých skladbách nehrál sám, svěřoval je Brunettimu. Mozartův životopisec Alfred Einsteinsi kladl otázku, co se asi během onoho čtvrt roku v Mozartově životě odehrálo a přivodilo takové obohacení a prohloubení jeho kompozičního umění. V souvislosti s Koncertem G dur KV 216 se to týkalo také doprovodné složky, která „začne promlouvat a se sólistou navazuje nový, intimní vztah. Pokud existuje v Mozartově tvorbě zázrak, pak je to vznik tohoto koncertu,“ napsal Einstein.
Mozartův Koncert pro flétnu a harfu C dur KV 299 vznikl za skladatelova pobytu v Paříži roku 1778. Mozart – a hlavně jeho otec – očekával od pařížského pobytu vstup do tamních významných hudebních kruhů. Leopold Mozart tentokrát nemohl syna doprovázet, a proto s ním vyslal svou ženu. Naděje, vkládané do Paříže, se však nesplnily a cesta do francouzského hlavního města skončila rodinnou tragédií, když Mozartova matka onemocněla a 3. července v Paříži zemřela. Mozart ve francouzském hlavním městě zkomponoval symfonii později nazvanou „Pařížská“, smyčcový kvartet, hudbu k pantomimě Les petits riens, několik sonát a variací, avšak domů se vracel sám. Koncert pro flétnu a harfu vznikl v dubnu 1778 a je věnován „vévodovi Guinesovi a jeho dceři“. S vévodou se Mozart seznámil prostřednictvím žurnalisty a diplomata barona von Grimma, od jehož pomoci si Mozartovi mnoho slibovali. Podle dopisu do Salcburku ze 14. května 1778 uděloval Wolfgang Amadeus vévodově dceři lekce skladby. Psal že „hraje výtečně na harfu a má velký talent a ducha, zejména nesrovnatelnou paměť, všechny skladby, a je jich vskutku 200, hraje zpaměti; sama však silně pochybuje, zda má talent také ke kompozici – zvláště pokud jde o myšlenky – ideje. Její otec však, – který, mezi námi řečeno, je do ní trochu příliš zamilovaný – říká, že ideje zcela určitě má, jen málo sebedůvěry.“ Mozart dodává, že, „jinak je vše marné, já jí žádné ideje dát nemohu“. Vévoda hrál podle Mozarta skvěle na flétnu a od objednané skladby si skladatel sliboval výdělek. Ovšem 31. července Mozart psal, že vévoda už má skladbu čtyři měsíce, ale dosud ji nezaplatil – další pařížské zklamání. Harfa byla tehdy v pařížské vyšší společnosti módní nástroj, v Paříži existovala řada dílen stavitelů harf, a rovněž příčná flétna byla ve velké oblibě. Ačkoli se traduje, že Mozart k oběma nástrojům neměl zvlášť vřelý vztah, kombinace obou nástrojů byla zvukově ideální. Přestože se jednalo o dílo psané pro amatéry, vyžaduje technickou dovednost a hlavně smysl pro výraz a přijali je do repertoáru četní virtuozové.
Letošní rok je ve znamení 200. výročí narození Johanna Strausse (1825–1899), jehož hudba přes závratné proměny estetického vkusu a podmínek hudebního provozu neztratila na své přitažlivosti. „Král valčíku“, jak byl označován, osobitými nápady, motivickým propracováním a harmonickým obohacením žánr pouhé takzvané spotřební hudby překonal. Jednou z nejproslulejších Straussových skladeb je Kaiserwalzer (Císařský valčík) op. 437. Skladba byla vytvořena k příležitosti otevření nového koncertního sálu v Berlíně, které se uskutečnilo 19. října 1889. Strauss dva dny nato, 21. října, v něm svou skladbu osobně dirigoval pod názvem Hand in Hand (Ruku v ruce), což mělo symbolizovat politické spojení panovnických domů Rakouska a Německa. Změnu titulu pravděpodobně inicioval berlínský vydavatel Fritz Simrock. Vídeňská premiéra se uskutečnila 11. listopadu téhož roku za řízení Carla Michaela Ziehrera, ovšem v Ziehrerově vlastní instrumentaci. To vzbudilo Strausssovu nevoli, a tak již 24. listopadu předvedl při koncertě ve Zlatém sále Hudebního spolku Vídeňanům autentickou verzi. Soupeření skladatelů jen přispělo skladbě k rychlé popularitě.
