Pivovarnictví v Třeboni

___

 

 

 

Vaření piva má v Čechách prastarý původ, doložený již v období raného feudalismu. První pivovarníci v Praze se totiž uvádějí k roku 1082. Historicky nejstarší zařízení na výrobu piva v Třeboni vlastnila augustiniánská řeholní kanonie také velice brzy – v roce 1367. Koncem 70. a počátkem 80. let 14. století se pak připomíná i panská varní pánev na třeboňském hradě, která sloužila pro potřeby vrchnosti i obyvatel města. Od ní odvozuje svůj vznik i dnešní pivovar. Měšťané vlastnili 4 sladovny uvnitř městských bran a 6 před nimi. Výrobu piva k prodeji provozovalo město jako korporace a jednotliví měšťané, kteří je čepovali ve vlastních domech nebo dodávali na míli (10 km) od města krčmářům v okolních vsích. Z výroby sladu a vaření piva na prodej byli ovšem vyloučeni předměstští obyvatelé. Petr z Rožmberka dal roku 1505 třeboňské obci na věčné časy právo vařit a prodávat bílé (pšeničné) pivo, aby z tohoto užitku mohla pečovat o městské budovy a potřeby. Obec si proto zařídila v rathauzu vedle zámku pivovar (sousední dům bývalého hostince „U beránka“). V rathauzském pivovaře vařila obec koncem 50. let 16. století okolo 116 varů bílého piva. Na každý var se počítalo po 16 věrtelích, což činí celkem 1856 věrtelů (4 602,8 hl) piva ročně.

 

Oba tyto pivovary patrně splynuly v jeden až v roce 1566 po výstavbě nové renesanční radnice na náměstí, jejíž zadní trakt tvořily objekty společného rathauzsko-sousedského pivovaru (dnešní areál Besedy). V tomto období tedy pracovaly ve městě tři až čtyři pivovary. Jako surovina pro výrobu sladu se používala bezosinná pšenice, která se sila jako ozim, a dvojřadý až šestiřadý ječmen, setý jako jař nebo též jako ozim. Obilí se ze tří čtvrtin nakupovalo. Chmel rostl u nás odedávna divoce a zpočátku se asi používalo tohoto nepěstěného druhu. O sázení „chmelového koření“ se poprvé hovoří na rožmberském dominiu v roce 1430. Panský chmelíř se v Třeboni připomíná již v roce 1522.

Zařízení tehdejších pivovarů bylo ještě velmi primitivní. Zámecký pivovar vlastnil před koncem 1. poloviny 16. století měděnou varní pánev, mísní káď a 16 kvasných kádí. Připočteme- li k tomu i několik sudů, nálevek, korbelů a lopat, máme tu pravděpodobně celé jeho technické zařízení. Aby při sladování zrno řádně vyklíčilo, bylo třeba dodržovat vlhkost, teplotu i dobu a totéž platilo i o sušení sladu. Obilí se máčelo v kádi, z níž se pak rozprostřelo na humno, aby vyklíčilo. Po vyklíčení se slad přepravil na hvozd, kde se sušil na dřevěných lískách tak, aby se nepřipálil. Sušilo se kouřovými plyny. Usušený slad se semlel ve mlýně a v pytlích se dopravoval do pivovaru. Umletý slad se nejprve v mísní či vystírací kádi extrahoval za tepla vodou. Sladk

 

Původní panský pivovar v zámku, který vařil většinou pro potřeby vrchnosti bílé a někdy i červené pivo, byl dvakrát rozšiřován (v roce 1482 o nové sklepy a v roce 1522 úprava spilky, střech a jiné). Přesto však stále nebyl schopen krýt veškerou potřebu určené části tehdejšího panství a vytlačit z těchto odbytišť městské pivo. Proto povolal vladař Vilém z Rožmberka v roce 1560 několik italských stavitelů (např. Ondřeje Vlacha z Lomnice, Pavla a Alexandra dell Aqua, Jana Bernarta z Voltelina a další), kteří v krátké době vybudovali v dolním hradu nový pivovar. Vrchnost potom odňala třeboňským měšťanům právo vařit bílé pivo, takže mohli vystavovat pouze červené a smíšené pivo, a sama začala zásobovat poddanské vesnice, neboť nový panský pivovar vařil až tři v

 

Když se začal v roce 1584 stavět rybník Rožmberk, muselo město postoupit vrchnosti za náhradu svůj pivovar, neboť panský nestačil zásobovat tak velký počet dělníků. V obecním pivovaře pak vladař Vilém vařil jen červené a staré pivo, a to ročně 30 varů po 21 věrtelích piva. Původní lhůta tří let se protáhla až do roku 1592 kdy, Petr Vok z Rožmberka obecní pivovar městu opět vrátil. V roce 1618 Třeboň vyhořela a oheň zachvátil i radnici s pivovarem. Obec dala ještě téhož roku pivovar zřídit a vařilo se v něm pro ni i pro jednotlivé měšťany.

 

Když v roce 1592 vrátil Petr Vok z Rožmberka městu Třeboni obecní pivovar, nařídil opravit stejný objekt sekularizované augustiniánské řeholní kanonie, který byl v 16. století mimo provoz. V rámci oprav se pořídila i nová varní pánev, kterou zhotovil za značný peníz v roce 1611 kotlář z Jindřichova Hradce. Tento malý pivovar potom zvyšoval výrobní kapacitu vrchnostenského pivovarnictví až do počátku třicetileté války. Zdá se, že po roce 1622 výroba v obecním a měšťanském pivovaře ustala a byla obnovena až koncem roku 1628, kdy císař Ferdinand II. potvrdil městu i měšťanům právo vařit pšeničné i ječné pivo. V důsledku válečných útrap rostla zadluženost města a od poloviny 17. století se proto měšťané vzdali várečného práva ve prospěch obce až do zaplacení městských dluhů. 0d roku 1754 obec pivovar pronajímala. Požár, který v roce 1781 zachvátil téměř celé město, se nevyhnul ani nově rozšířenému měšťanskému pivovaru. Výroba v něm sice byla poměrně brzy obnovena, ale celý objekt se podstatně zmenšil. Z vyhořelých místností nad spilkou byl zřízen v roce 1797 redutní sál a na místě shořelé sladovny vzniklo v roce 1833 stálé městské divadlo. V roce 1799 se dostala správa pivovaru do rukou právovárečného měšťanstva (majitelé 97 měšťanských domů), které jej až do roku 1811 za zvyšující se nájemné pronajímalo. 0d tohoto roku převzali právovárečníci téměř na půl století pivovar do vlastní režie.

Pivovar sekularizované augustiniánské řeholní kanonie byl počátkem třicetileté války mimo provoz. Když došlo k obnovení tohoto řeholního ústavu v roce 1631, bylo postupně nutno rekonstruovat i jeho původní hospodářskou základnu. Proto uvedl v polovině 17. století probošt Norbert Herrmann do provozu i pivovar. Vařilo se v něm pro potřeby konventu, ale hlavně proto, aby mohly být zásobovány pivem vlastní poddanské vsi (9 celých vesnic a 11 částí). Kromě toho se kanonie v polovině 17. století snažila konkurovat i měšťanskému pivovaru, když začala čepovat své pivo v tzv. zádušním domě, ve fortně a na předměstí. Proto vyvstalo mezí ní a měšťany několik soudních sporů. V roce 1688 byla postavena nová prostorná klášterní sladovna a sýpka. Původní pivovar kanonie v roce 1723 vyhořel a opat Vojt

 

Třeboňské panství, hlavní surovinová základna a odbytiště panského pivovaru, utrpělo v době třicetileté války značné škody. Je proto zřejmé, že za tohoto stavu nemohl dobře prosperovat ani vrchnostenský pivovar, který v letech 1613 – 1622 patrně vůbec nevařil. Po vyplenění, kdy v něm zůstalo pouze několik velkých kádí, zahájil provoz někdy v roce 1623 a vařil bílé, staré a smíšené pivo. Podle stavu panství se zdá, že musel neustále zápasit s nekonečným dostatkem surovin a patrně i s odbytem. Nedobrý stav pivovaru donutil majitele panství ke stavbě nového objektu pod hrází rybníka Svět poblíže Zlaté stoky. V 90. letech 17. století již byly postaveny základy a část hlavních zdí, ale přišlo se na to, že odlehlost budovy může později zavdávat personálu příčinu k nepoctivým manipulacím. Proto byla stavba zastavena.

 

Novou éru vrchnostenského pivovarnictví předznamenává stavba moderního panského pivovaru na místě dřívější rožmberské zbrojnice mezi Svinenskou a Novohradskou branou . Italskému staviteli Giacomo de Maggi byl zadán úkol, aby navrhl takový objekt, v němž by se mohl vyrobit a uskladnit slad na 9 měsíců pro 110 až 112 varů a kapacita sklepa měla dosáhnout 30-40 sudů. Když Ferdinand kníže ze Schwarzenbergu vydal 9. dubna 1698 povolení k zahájení stavby, začal ji realizovat již zmíněný Jakub de Maggi se svým synem Janem. Stavba byla pro závažné nedostatky několikrát zastavena a chyby odstraněny podle návrhů vídeňského stavitele Martinelliho a jeho pražského kolegy Pavla Ignáce Bayera, který objekt v letech 1706-1712 dokončil v celkovém nákladu 31 540 zlatých a 39 krejcarů. Budova byla dále rozšiřována i v pozdější době.

 

PhDr. Václav Rameš, Státní oblastní archiv v Třeboni

 

Současným vlastníkem třeboňského pivovaru Regent a výrobcem tradičního jihočeského piva je společnost Bohemia Regent a.s.