Petr Vok z Rožmberka

___

 

 

 

Petr Vok z Rožmberka žil v počátku svého života v ústraní, ve stínu svého slavnějšího a úspěšnějšího bratra Viléma. Nedosáhl ani žádné zvlášť významné funkce. Byl pouze „Jeho Milosti Císařské komorník“ a pak zastával v letech 1571-1591 několikrát úřad hejtmana Bechyňského kraje. Od poloviny 60. let 16. století pak dával jednoznačně přednost uspokojování svých zálib a neřestí. To jej samozřejmě dovedlo k roztržce s Vilémem, ale spor byl, jak pěkně zaznamenal životopisec posledních Rožmberků Václav Březan, „pěkně bratrsky“ urovnán. Dne 14. září 1565 dostal Petr Vok do své vlastní správy tři panství. Samozřejmě, že rozhodující slovo v důležitých otázkách si ponechal vladař Vilém.

 

Petr se sice osamostatnil, ale panství, která získal, byla pouze okrajová. Hrad Choustník s panstvím a městem Soběslav, tvrz Želeč na Táborsku a konečně Vimperk nedokázaly nového majitele naplnit nijak zvláštním nadšením. Mladý velmož se usídlil na Vimperku, který byl nejlépe vybaven k obývání, ale tím se vzdálil rušnému společenskému životu. Ani časté lovy v Boubínských pralesích a následné hostiny nemohly tuto skutečnost vylepšit.

 

Nejmladší Rožmberk si totiž navykl životu ve společnosti, v nádheře a v oslavách. Při svých cestách renesanční Evropu nasál totiž nový životní styl a nebyl nijak srozuměn s tím, že dožije svůj život ve strohých gotických komnatách jemu vyhrazených sídel. Protože se nechtěl vzdát společenského života, získal na podzim roku 1569 dům na Starém Městě pražském a v červnu téhož roku uzavřel i smlouvu o koupi bechyňského panství za 23 750 kop českých grošů. (Tuto částku splatil až roku 1577). Okamžitě se sem přestěhoval a zdejší útulné sídlo se mu stalo na plných 23 let domovem. Bechyni si natolik oblíbil, že ji nechal přeměnit italskými a českými umělci na skvělý renesanční zámek.

 

Záhy se však objevil velký problém, jenž se nazýval dluhy. Petr Vok si na opravu Bechyně musel neustále půjčovat nové a nové peníze a s jejich navracením nijak zvlášť nepospíchal. Bylo to ostatně běžné i u jiných pánů, kteří si půjčovali od šetrných rytířů, měšťanů a židovských lichvářů a pak postupně museli za šestiprocentní i vyšší úrok peníze vracet. Ne tak bechyňský pán. Podle Václava Březana nadělal v sedmdesátých letech „pán veselý, dobromyslný, ctitedlný, hodovný i dosti štědrý“ dluhy v hodnotě asi 180 000 míšeňských kop. Pro srovnání celé Bechyňské panství bylo čtyřikrát levnější.

 

V letech 1573-1577 jeho finanční problémy vyvrcholily. Věřitelé odmítli dále půjčovat, finanční prameny vyschly a lichváři se začali domáhat svého. Na Petra byly vydány zatýkací listy. Znamenalo to, že nesmí opustit svá panství, protože všude jinde mohl být zatčen a uvězněn ve vězení pro dlužníky. Navíc ještě dospěly vztahy obou posledních Rožmberků k bodu mrazu. Vilémova slova:“Pán Bůh račiž mne toho zachovati, abych ho měl v takovém neřádném způsobu fedrovati“, hovoří sama za sebe. Přesto v roce 1575 poskytl Vilém za bratra záruky a situace se opět urovnala.

 

I přes veškerou nepřízeň osudu se tehdy na Bechyni nežilo špatně. Pan Vok se nemohl příliš vzdalovat a tak zval své přátele k sobě. Podle dochovaných zpráv byl skutečně renesančním hostitelem, ale i konsumentem. Podle dochovaných rejstříků si nechával upravovat tu nejlahodnější soudobou krmi a hlavně a především si užíval dobrého pití. Tomu se věnoval se skutečně nadměrným úsilím. Miloval vyhlášené a oblíbené rakovnické pivo a víno si nechával vozit ve velkém množství nejen z Čech a Moravy, ale také z Rakous, Uher a Porýní.

 

O pitkách, které na Bechyni trvaly i několik dní, vypovídají bohaté archivní prameny třeboňského archivu. Mladý Rožmberk se pokusil v pití zapomenout na trudný osud druhorozeného, na dluhy, zodpovědnost k rodové tradici a kdoví nač ještě. Hostiny na Bechyni se proslavily také tím, že měly pevný řád a vycházely z určitých a přesných hodovních pravidel, které nebylo radno překračovat. Když se tak stalo, byl „nešťastník přinucen“ vypít tak zvanou pokutu čili pohár navíc a zapsat se do Pokutních register, které v letech 1573- 1576 Petr Vok při svých pitkách vedl.

 

Když dnes listujeme zažloutlými stránkami, nalézáme zde roztodivné množství zápisů nijak zvláštní myšlenkové hloubky, ale přesto velmi zajímavých. V každém víno rozeznělo jinou strunu. „Čiň co čiň – pamatuj na Pána Boha,“ zapsal Zdeněk Březský. Aleš Volbram sice začal podobně, ale slova:“Pan Bůh spomocník můj a Maruška potěšení mý“, což již bylo o něčem jiném. Narážky na přítomné, u stolu obsluhující ženy byly poměrně časté a některé pěkně peprné. Tak například Aleš Dejm ze Stříteže procítěně zapsal, že: „Káče má nejlepší“, kdežto písecký rychtář smutně konstatoval:“Casta est quam rogavit – Ctnostná jest ta, kterou nikdo nechtěl.

Některý vína pitel si vzpomněl i na domov. Nebyly to však vždy myšlenky veselé. „Má klisna klepouchá (kulhavá) a má žena poctivosti nemá“, zoufal si Simeon Běšín z Běšin. Jiný hodovník – Víta ze Rzavého, který sem přišel zapomenout na trudný úděl, stejný jako měl jeho hostitel, napsal odevzdaně:“Nemám nic – starej frejíř“. U všech zapsaných pak končil zápis obligátním :“Pil jsem pokutu“.

 

Mezi zapsanými hosty bychom našli velmi rozmanitou společnost od pánů a rytířů k zástupcům stavu duchovního i obyčejné měšťany. Ze známějších osob můžeme popatřit na rozmáchlý zápis energického Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan a na druhé straně zde nalézáme i Mistra Jana Mattioliho, jinak lékaře a včelaře, jenž se radostně a latinsky vyznal:“Venuše, ty jsi má smrt“.

 

Bylo veselo v hodovní síni bechyňského zámku. Jídla a pití taková hojnost, že někteří musili stejně jako Jindřich Kořenský přiznati, že “ pí-pí-píti nemůže.“ Hůře však na tom byl Bohuslav z Buzic, jenž musil s barvou ven a napsal:“Vrh sem přes přívoru“. Jak je vidět, nebylo u pána z Růže pouze veselo. Celkově však mají zápisy charakter rozverný a mnohdy se pohybují až na hranici dobrého vychování účastníků hodokvasu.

 

Leč každá strana má dvě mince. Freje pana Voka byly ukončeny v únoru 1580, kdy dosáhl věku 41 jar a pojal za manželku tehdy třináctiletou Kateřinu z Ludanic, kterou skutečně velmi miloval a díky ní se dokázal odříci i svého předešlého hýření. Po smrti svého bratra Viléma pak stanul i v čele obrovského rožmberského dominia a stal se z něho skutečně dobrý hospodář i laskavý vladař. Na sklonku života a zvláště po smrti své ženy Kateřiny (1601) si zřejmě často brával do ruky svá Pokutní registra, vzpomínal na bohatýrské pitky a čacké hostiny, ale také připisoval křížky a data úmrtí svých druhů. Takový už však život je.