Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan

___

 

 

 

Papouška, štiku a kapra nosil ve svém znaku známý rožmberský regent Jakub z Jelčan a Sedlčan. Jeho život byl velmi bohatý a vpravdě renesanční. Je jedno, máme-li na mysli jeho užívání či nesmrtelné dílo, které vytvořil. Již za jeho pozemského bytí se o něm vyprávěly hotové legendy a což potom po jeho smrti. Jak si měli lidé ostatně vysvětlit, že hráze rybníka Rožmberka drží? „To mohl dokázat jenom spolkem s čertem,“ šla jedna řeč. Skutečnost byla však daleko prozaičtější. Za všemi Krčínovými úspěchy se ukrývala jenom práce a zase práce. A ještě jeden rys vedl k úspěchu – náročnost a tvrdost k sobě a také k druhým. A zde byl kámen úrazu všech pomluv a závisti.

 

Maličký Kuba Krčín spatřil světlo světa 18.července roku 1535 v pravé poledne a ještě k tomu v neděli v Kolíně nad Labem. Po studiích, kdy jak sám později psal „trval mnohé čas, opovrhši tohoto světa všelijaké kvasy“, sloužil u pana Viléma Trčky z Lípy. Avšak již v létech 1559-1560 se ocitl v Borovanech, kde řídil hospodářství augustiniánského kláštera. A řídil dobře. Vedl si tak zdatně, že si jej již roku 1561 povolal Vilém z Rožmberka za svého podpurkrabího na Krumlov. Zde se Krčín ihned dobře uvedl, když přivedl do pivovaru vodu a nechal zde vařit bílé pšeničné pivo, které vyneslo jeho pánovi nemalé peníze.

 

O rok později je již z Krčína purkrabí a v rekordním čase, již roku 1569 se stal nejvyšším regentem. Mezitím však pilně zveleboval hospodaření, krátil požitky úředníků, dvakrát až třikrát obracel peníz než jej vydal, stíhal defraudanty a propouštěl neschopné a líné. Tím si samozřejmě moc přátel nezískal. Avšak ani jeho protivníci nemohli než uznat, že jeho zvelebení zemědělství a pivovarnictví má něco do sebe a hlavně jeho reformy začaly vynášet a o to hlavně šlo. Jaksi navíc se začal Krčín také zabývat rybníkářstvím. „Toho roku (1565) také přidáno jest mu od Pána Boha umění, kteréž v tomto světě poslední není: rybníky a stoky začal měřiti“, napsal o něm Václav Březan, který jej jinak neměl zrovna ve velké lásce.

 

Jestliže polní hospodářství, ovčíny a pivovary jeho doby již nejsou, rybníky ho přežily. Jeho vodní díla překonala věky a především díky jim se Krčín skutečně proslavil. Vybudoval jich neskutečné množství a jen málo jich zaniklo. Jeho umění přitom neleželo jenom ve vyměřování nového díla, tím se tolik nezabýval, spíše byl skvělým organizátorem veškerých prací, kdy jedna akce zapadala do druhé a výsledek můžeme obdivovat i dnes. Dokázal se obklopit skutečnými mistry rybníkáři, na které se mohl plně spolehnout. Při práci na rybníce pak dělníci pracovali v rotách a jejich předáci zodpovídali za dílo i za lidi. Kdo se provinil, se zlou se potázal a mnohdy stál na hrázi i kat. Na rybníce postupoval Krčín velmi tvrdě a mnohdy i krutě. Zde to bylo asi na místě, protože rybníkáři byli „chasa zvijebená“, jak se o nich říkalo, a byli vše, jenom ne andělé. Horší bylo, že Krčín si přenesl tyto způsoby spolu s nesnesitelnou arogancí i do vztahu ke svým úředníkům a je třeba říci, že vzhledem k lidem mnohdy napáchal více škody jak užitku.

 

Vinu nesl asi také i jeho prostopášný způsob života. Hodně pil a ruku v ruce s tím proháněl každou dostupnou sukni. Asi ne bez příčiny jej Březan označil jako „dvořenína Venušina.“ Krčín byl bezesporu dobrým počtářem a stratégem, ale jednou se přesto pořádně přepočítal. Ve věku 31 let se v Krumlově roku 1566 oženil, když si vzal za ženu starou babu Dorotu Slepičkovou z Radkovic. Lépe řečeno vzal si dům na Latráně a penězi naditou pokladnici.

Měl to docela pěkně spočítané, čekal, že babka se brzy rozžehná se světem a pak si vezme jako bohatý vdovec nevěstu mladou a hezkou. Krčín se však krutě přepočítal a osud si s ním zahrál. Jeho letitá manželka zemřela až 15. září roku 1587. Prožil s ní tedy dobu, jakou si asi sám nepředstavoval, a sám o tom napsal: „Za své služby nebohý jmá tu odměnu: musí v tom trvati do vůle boží, dokud Pán Bůh s něho toho břemene nesloží“. Když tedy břemeno shodil, bylo mu již 53 let a přesto neváhal vzíti si mladičkou dceru hradeckého hejtmana Jana Zelendara z Prošovic, se kterou 6. listopadu roku 1588 oslavil svatební veselí.

Krčínovým heslem bylo: Cokoli konáš, konej moudře a hleď na konec“. Skutečně je dodržel do puntíku. Byl tvrdý, zbytečně neublížil, ale také zbytečně nekonal žádné dobrodiní.

 

Roku 1580 zřídil buchhalterii čili účtárnu, v jejímž čele stál a tím kontroval všechny rožmberské úředníky. Ve své zprávě panu Vilémovi o své práci napsal: „Vopravdu bychom s nimi (úředníci) málo nahospodařili. Pěkně se umíme postaviti, lahodně promluviti, ba i jiné, tuším, nemálo hyzditi a svých nedostatků nevidíme, naposledy ňákými špadrnáčky toliko bychom se vymluvili … Zdá se mi, že prve dosti zahalečů při dvoře Vaší Milosti, a co víceji bývá písařů, tím nechutěji počtové se vyřizují. Léta Páně 1584.“